Jak připravit psa a sebe na první výstavu?
Protože každá hra má svá pravidla, je dobré, pokud chceme uspět, seznámit se s těmi výstavními. Ono snad nejde ani o to oběhnout s pejskem kruh a přidržet ho na stole, to umí každý, ale předvést svého miláčka tak, aby vynikly jeho přednosti a naopak zůstaly potlačeny nedostatky, to už chce trochu přípravy. Další a nesmírně důležitý aspekt vystavování je ten, že jen dobře připravený pes je na výstavě spokojený a tudíž úspěšný.
Zkusme se vcítit do psího uvažování – je vzbuzen v nečekanou hodinu, autem odvezen několik stovek kilometrů na místo, kde je rámus, spousta lidí a psů. Pak je vláčen dokolečka, stavěn do výšky, osaháván cizím člověkem a ke všemu vycítí naši nervozitu a někdy i zklamání, které je pro něj nepochopitelné. A tohle se mu má líbit? Naopak pejsek trénovaný se na výstavy těší. Je celý den se svým milovaným pánem, v kruhu za odměnu opakuje to, co se předtím naučil, a protože je spokojený, líbí se mu i ten ruch okolo. Než se pustíme do praktické přípravy, je dobré se seznámit s trochou teorie, ta je také důležitá.
Přihlášky na výstavy v Čechách a na Moravě jsou k dispozici na www.cmku.cz pod záložkou výstavy. Pro účast na výstavě jsme v podstatě limitováni pouze věkem pejska – do třídy štěňat může být přihlášen již od čtyř měsíců. Pes nemusí mít svod dorostu nebo bonitaci a ani my nemusíme být členy chovatelského klubu. Na výstavách jsou psi a fenky rozděleni do tříd podle věku a výstavních úspěchů. Ocenění psa se provádí zadáním známky a na některých výstavách i barevným označením (stužka, kokarda).
Třída dorostu:
- velmi nadějný – žlutá barva
- nadějný – bílá barva
Třída mladých, mezitřída, otevřená, šampiónů, veteránů:
- výborný – modrá barva
- velmi dobrý – červená barva
- dobrý – zelená barva
- dostatečný – fialová barva
Uvedená klasifikace musí odpovídat těmto definicím:
- Výborná: Tato známka smí být přiznána jedinci, který se velmi blíží ideálu, jak ho popisuje standard, a který je předveden ve výborné kondici. Jeho povaha musí být harmonická a vyrovnaná. Typem musí pes odpovídat své třídě a převaha jeho kvalit vyvažuje eventuální drobné nedostatky. Musí vykazovat typické vlastnosti svého plemene.
- Velmi dobrá: Tato známka se přiznává jedinci, který má typické vlastnosti svého plemene, vyvážené proporce a dobrou kondici. Jsou mu prominuty drobné vady, nikoli však vady morfologické. Toto ocenění může být uděleno jen prvotřídnímu jedinci.
- Dobrá: Toto ocenění se uděluje jedinci, který vykazuje znaky svého plemene, ale má viditelné hrubší vady.
- Dostatečná: Toto hodnocení obdrží jedinec, který sice vykazuje známky svého plemene, ale jemuž chybí do ideálu velmi mnoho.
- Neoceněn: Může být pes pro vady přechodného rázu.
- Vyloučen z posuzování: Musí být jedinec s vadami, které standard taxativně uvádí jako vady vylučující, dále pak jedinci, u nichž byl proveden operativní zákrok zakrývající nebo odstraňující vrozenou vadu exteriéru.
Tolik k výstavnímu hodnocení, ze kterého vyplývá, že výbornou nebo velmi dobrou známku může dostat jen perfektní jedinec. Doufejme, že to bude ten náš.
Než pojedeme vyhrát
Pokud chceme na výstavě obstát, je třeba, abychom byli připraveni na požadavky posuzovatele. Rozhodčí především hodnotí psa v pohybu. Pro většinu psů je nejslušivější rychlý klus. Jestli je pro našeho psa přirozenější dlouhý nebo kratší krok, musíme napřed vyzkoušet. Při běhu je zřetelný typ, délka a výška psa, pevnost hřbetu, postavení lopatek, úhlení a postavení zadních končetin, délka a tvar krku a nasazení a nesení ocasu. Posuzovatelé většinou žádají vystavovatele o chůzi do trojúhelníku. Tak nejlépe vidí pejska zezadu, z boku i zepředu. Pes tedy musí umět chodit na vodítku u nohy, dodržovat pravidelné tempo a respektovat změnu směru chůze.
Na stole rozhodčí hodnotí hlavu, barvu a tvar očí, skus, celkové osvalení, kvalitu srsti a u pejsků varlata. Pes musí zvládnout volný postoj na stole, nechat na sebe sáhnout a dovolit posuzovateli, aby mu zkontroloval zuby a varlata. Ve výstavním postoji na zemi stojí pes tehdy, když je na něj diktován posudek. Výstavní postoj znamená, že pes stojí předníma nohama vedle sebe kolmo k zemi, jednu zadní nohu má nataženou a druhou pokrčenou pod tělem. Je to přirozený postoj, který psi většinou sami zaujímají, když jsou něčím zaujati nebo se chystají vyběhnout. K tomu všemu ještě musí pes zůstat klidný i když si za kruhem někdo vybalí svačinu a neměl by se nechat vyrušit ani tím, že v jeho blízkosti stojí jiný pes. Co tedy musí obsahovat trénink? Volnou chůzi na vodítku, výstavní postoj na zemi i na stole, nácvik již poznaného v rušném, pro psa nepřirozeném prostředí a dotek cizího člověka. Toť vše.
Chůze na vodítku
Nacvičujeme ji na klidném místě s dobře vyvenčeným a vyběhaným psem. K nácviku je výhodné použít vodítko a schránku na pamlsky, které budeme mít také na výstavě. Pes je tvor konzervativní a stejné rekvizity mu pomohou v kruhu připomenout, co se od něj očekává. Také povely musí být stále stejné, proto doporučuji volit takové příkazy, které mohou být použity i před lidmi. Pes by nás měl ochotně doprovázet, tedy nezastavovat se, netáhnout, netisknout se nám k noze, neodskakovat, nevzpínat se. Je toho poměrně dost, co dělat nesmí a většinu z toho si alespoň jednou zkusí. Když se pes zastavuje nebo si dokonce lehá či se snaží vyvléknout z vodítka, doporučuji sednout si do dřepu, nadšeně jej přivolávat a nabízet mu pamlsek. Naopak nedoporučuji na psa řvát, škubat vodítkem nebo jej na vodítku tahat po zemi.
Když pes běží moc rychle, tzv. táhne, doporučuji na něj tiše mluvit, když se ohlédne, nabídnout mu pamlsek a pokud chůzi zvolní podle našeho přání, nahlas jej pochválit a znovu odměnit. Mluvit doporučuji i na pejsky, kteří nosí vysoko ocas. Protože většině psů dělá problém mít se zakloněnou hlavou nahoře i ocas, stačí je prostě přinutit hlavu zvednout. Někdy tento “jemný” způsob nácviku nestačí, pak musíme použít cvičákovou metodu – povel,vteřinu počkat, aby měl pes čas zareagovat a pokud neposlechne, trhnout vodítkem. Vysoce nesený ocásek u plemen, kde standard předpisuje nesení ohonu v prodloužené linii těla, můžeme korigovat dotekem proutku a příslušným příkazem, například – dolů! Když se pes příliš tiskne k naší noze, doporučuji mu lehce přišlápnout tlapku. Nácvik je nejlepší provádět naboso nebo v měkkých teniskách.
Když pes od naší nohy odskakuje, musíme nejdřív zjistit, co mu vadí. Třeba je to klapot tvrdých podpatků, vlající sukně nebo plášť, cinkání náramků nebo špatná zkušenost, protože jsme ho již někdy nechtěně nohou uhodili. Doporučuji nazout měkké boty, obléci úzkou sukni nebo kalhoty, odložit šperky a opět lákat pejska na správnou pozici pamlsky. Když na nás pes vyskakuje, okřikneme ho a pokud to nepomůže, popadneme ho za přední tlapky a pevně mu je stiskneme v dlaních. K tomu opět použijeme příslušný povel. Pokud jsme přesvědčeni, že už chodí pěkně a umí měnit i směr chůze, vezmeme ho někam, kde je hodně lidí a hluk. Já trénuji v hale na Hlavním nádraží. Na zemi také začínáme s nácvikem ukazování zubů. Jemně vyhrneme pejskovi horní pysky, aby byl vidět skus a okamžitě ho pochválíme a odměníme, i když to ještě zdaleka není dokonalé. Prohlídka zubů je pro většinu psů nepříjemná a tak nácvik nesmíme uspěchat. Jak jste si jistě všimli, celý trénink je založen na využití podmíněných reflexů, metodě zvané cukr-bič. Když pes dělá to, co od něj chceme, chválíme ho a krmíme dobrotami, pokud neposlechne, způsobíme mu nějakou nepříjemnost. Věřte nebo ne, každý normální pes se tímto stylem učí překvapivě rychle, ovšem pouze za předpokladu, že jsme absolutně důslední a neoblomní.
Výstavní postoj
Jak už jsme si řekli, je to pro psa naprosto přirozená věc, tedy nic, co by už dávno neuměl, jen je třeba natrénovat správný postoj na povel. Někteří pejsci se takříkajíc při postoji zabaví sami, a když na ně začneme mluvit, rozhodí je to. Vyskakují, kroutí se, kňučí, prostě zlobí. Je třeba zjistit, jestli ten náš zrovna nepatří k tomuto typu. Pak už jen stačí natočit ho správným směrem, mlčet, nevšímat si ho a hlavně mu to nekazit. Jiní dobře reagují na nataženou ruku s pamlskem nebo s hračkou. Opět předem vyzkoušíme, co je pejskovi příjemnější a tuto metodu pak použijeme při tréninku. Při výstavním postoji můžeme velkou měrou ovlivnit to, v jaké pozici posuzovatel našeho psa uvidí. Zatím co při chůzi nelze na psím zevnějšku nic schovat, šikovně postavený pes může vypadat o třídu lépe. Tedy ne, že by nám na to zkušený rozhodčí skočil, ale ocení naší profesionalitu. Zkontrolujeme postavení končetin, aby pes nestál s vybočenými nebo vbočenými tlapkami, a pokud to máme vyzkoušeno, použijeme nějaké vzrušivé slovíčko – kočička, ptáček apod. Pejsek tak získá pozorný výraz a ještě začne mávat ocasem, což je také dobré.
Totéž, pouze s malými obměnami, zopakujeme na stole. Poklepeme rukou na desku, abychom psa upozornili na to, co bude následovat. Pak jej postavíme nahoru a pokud špatně stojí, znovu jej zvedneme a opět postavíme. Tato technika je lepší, než když pejskovi rovnáme každou nohu zvlášť; pes tak stojí přirozeněji. Když máme více času, můžeme psa na stole ještě trochu přičísnout, srovnat mu vodítko a ukázat pamlsek, aby se díval pod úhlem, který mu nejvíc sluší. U mladých jedinců stojíme tak, abychom rozhodčímu nepřekáželi, ale stejně hodně blízko – pejsek bude klidnější. Ostřílené lvy výstavních kruhů můžeme ponechat v péči posuzovatele, jen dohlédneme, aby se předváděli v tom nejlepším světle. No a když už je řeč o světle – jen psi s opravdu tmavýma očima mohou stát proti sluníčku. Ti ostatní mají v přímých paprscích duhovky ještě o odstín světlejší. Ze stolu nenecháme psa seskakovat, opět ho sami po posouzení sundáme. Jednak by si mohl skokem z poměrně vysokého výstavního stolu ublížit a za druhé proto, že by mohl příště seskočit třeba v polovině posuzování, kdyby se rozhodl, že už ho prohlídka rozhodčího nebaví.
Co budeme k vystavování potřebovat
Kromě čistokrevného psa musíme mít na výstavě ještě několik důležitých věcí. V první řadě je to výstavní vodítko. To nekupujeme až na výstavišti, ale používáme ho již při nácviku, aby si na ně pejsek zvykl. Výstavní vodítko je v podstatě obojek spojený v jedno s vodítkem a jeho provedení může být různé. Při výběru vyzkoušíme jeho pružnost. Příliš pružné vodítko je nevhodné, protože zpomaluje pokyny, které jím pejskovi dáváme a ten je pak zmatený. Barvu volíme s ohledem na vybarvení pejska. Neměla by být příliš rušivá, měla by ladit s barvou psí srsti. Další nezbytnou pomůckou je kapsička na pamlsky. Ledvinka, pouzdro jako náramek nebo taštička přes rameno nám poslouží lépe než kapsa u kalhot.
Nesmíme zapomínat, že při vystavování svým zjevem a chováním děláme pejskovi důstojný doprovod a lovit v kapse plné drobků moc elegantně nevypadá. Odměny, které na výstavě používáme, musí pro psa znamenat vrchol chuťového zážitku. Je zbytečné mu nabízet něco, co sice dobře vypadá, ale co nemá rád. Možná vás to udiví, ale znám vystavovatelku, která motivovala svou fenku v kruhu syrovým kuřecím řízkem. Nesmíme zapomenout na misku na vodu, protože hlavně v teplých měsících má pes na výstavě pořádnou žízeň. Z kartáčů a hřebenů vybereme jen jeden nebo dva, ty nejšikovnější. Není třeba vláčet sebou ke kruhu kufr plný nůžek, tužidel, laků a šampónů, protože z toho stejně nic nepoužijeme. Psa máme z domova vykoupaného v kvalitním šampónu, ošetřeného nějakým vhodným kondicionérem a lakování psů je na výstavách stejně zakázáno. Před vstupem do kruhu pejska přečešeme a otřeme mu oči vlhkým tamponem.
Každý vystavovatel dříve či později začne uvažovat o zakoupení výstavní klece. Pejsci jsou v ní spokojení a než na ně přijde řada, mohou si v klidu odpočívat a nehrozí nebezpečí, že nám je někdo přišlápne nebo nechtěně uhodí. Klec nakupujeme s rozvahou a od renomovaného prodejce. Při výběru bereme ohled na to kolik psů máme nebo hodláme mít a jak velké je naše auto. Výhodné je doma klec postavit do klidného rohu a zajistit dvířka, aby se nemohla zavřít. Pejsek si do ní bude chodit lehat a na výstavě pak bude klec považovat za známé útočiště.
Na konec jsem si nechala věci, které vlastně potřebujeme hned od začátku – originál průkazu původu psa na zapsání titulu (jak také jinak, že), očkovací průkaz s platným očkováním nebo pet-pas a vstupní list, který zároveň slouží jako vstupenka na výstavu pro jednu osobu. Pro vlastní potřebu přibalíme skládací židli, termosku s kávou nebo čajem a tužku na zapisování výsledků do katalogu. Ten si pak v klidu doma prohlédneme, abychom znali jména a původ soupeřů nebo třeba plemeníků, kteří připadají v úvahu pro naší fenku.
Výstavní taktika
Vystavování, stejně jako každá jiná lidská činnost, má svoji filozofii. Je zbytečné chodit na výstavy, pokud se nám tahle zábava nelíbí. Musíme předvádět psa s chutí a s přesvědčením, že je nejkrásnější na celém výstavišti, pak máme napůl vyhráno. Zkusme nastupovat do kruhu se slovy “pojď, kamaráde, jdeme to vyhrát” a dobře se nám povede. Možná, že nebudeme první, ale ani si nebudeme vyčítat, že jsme to pejskovi pokazili.
Výstavní číslo si připevníme nejlépe na levou stranu hrudi nebo nad loket hned po vstupu na výstaviště. V ten okamžik přestáváme být anonymním člověkem a stáváme se majitelem psa nebo feny, kteří jsou v katalogu pod tímto číslem uvedeni. Do kruhu vcházíme včas, rozhodčí není povinen na nás čekat. Zařadíme se podle čísla tak, abychom neomezovali vystavovatele, kteří stojí vedle nás, tedy ne příliš blízko, ale ani moc daleko. Sledujeme pozorně rozhodčího, abychom mohli správně reagovat na jeho pokyny. Posuzování většinou začíná během ve skupině, kdy si posuzovatel dělá první dojem o kvalitě předvedených psů. Jdeme tak, jak to vyhovuje našemu pejskovi, ale zároveň s ohledem na ostatní vystavovatele. To znamená, že pokud máme psa, který je spíše pomalý, chodíme ve středu kruhu, se psem rychlým naopak kopírujeme jeho vnější obvod. Když se rozhodčí věnuje jinému pejskovi, bavíme se s tím svým. Pes se nesmí v kruhu nudit ani obtěžovat ostatní psy.
Velmi často se stává, že se posuzovatel při diktování posudku podívá po ostatních psech. Nemusí to být zrovna ten náš, kterého uvidí v nějaké málo lichotivé pozici. Může se stát, že nám upadne na zem kousek pamlsku. Je naší povinností ho sebrat, protože ostatní psi by mohli být dobrotou na koberci rozrušeni. Nebojíme se slušně požádat jiného vystavovatele, aby nám nepřekážel, sebral rozházené granule nebo aby si zpacifikoval svého psa. Na stůl vysazujeme pejska včas, snažíme se být klidní. Nedáváme najevo nervozitu, protože bychom tak nepříznivě ovlivnili chování našeho psa. Rozhodčí se nás většinou zeptá na jeho věk, tak bychom měli být na tuto otázku připraveni. Snažíme se vhodně využít všechno, co jsme s pejskem natrénovali. Proti rozhodnutí posuzovatele není odvolání a musíme se s ním smířit, i když nesouhlasíme. S čím se ale nesmíme nikdy smířit je arogantní nebo hrubé jednání rozhodčího. V takovém případě podáme okamžitě písemný protest ve výstavní kanceláři. Je dobré, když máme na jeho nevhodné chování očité svědky. Nakonec podáme ruku svým soupeřům a vítězi pogratulujeme. Je to slušné a sportovní a navíc nikdy nevíme, kdy bude tenhle člověk blahopřát nám.
Každá výstava končí předvedením vítězných psů ve finále. Účast ve finálním kruhu s nejlepším veteránem, juniorem nebo vítězem plemene je naší povinností a to nejen pro propagaci našeho psa, ale zároveň i celého plemene. I pro posuzovatele je velmi trapné, když se z 50ti na výstavě posouzených jedinců na přehlídku nedostaví ani jeden.
Závěrem
Jsou výstavy, na které vzpomínáme celý život. Cesta na ně byla příjemná, sluníčko svítilo tak právě akorát, rozhodčí byl milý a okamžitě poznal, že náš pes je ten ze všech nejkrásnější. Jsou výstavy, na které bychom nejraději zapomněli, protože jsme cestou dostali od dopraváků pokutu, celý den pršelo, po opečené klobáse tátu chytil žlučník a náš pes se v kruhu choval jako blázen. Tak nám všem přeji hodně výstav slunečných a málo těch druhých, rozhodčí příjemné a standardu znalé, spoustu titulů a hlavně – hodně výstav, kde se náš pes perfektně předvedl.
Autor: Michaela Čermáková
Zdroj: mameradipsy.cz